Co-laboratory poutají k jejímu místu tři věci: všichni čtou stejnou nástěnku, jeden facilitátor drží všechna vlákna a místnost rozhoduje, co tvrzení znamená. Každá z nich tu má protějšek, který místnost nepotřebuje. Facilitátor je vítán v kterékoli místnosti; změna je v tom, že metoda už nezávisí na tom, aby tam nějaký byl.

Každá skupina má vlastní nástěnku

Účastníci pracují v malých skupinách — dost malých na to, aby každý přečetl celou nástěnku. Jakmile místnost přeroste tuto velikost, rozdělí se na skupiny, každou s vlastní nástěnkou, a mapa místnosti je obsahuje všechny. Nikomu práce s velikostí místnosti nepřibývá: práce jednoho člověka je stejná, ať má otázka patnáct účastníků, nebo dva miliony.

Stejná otázka, ať ji položí kdokoli

Základní jednotkou není místnost — je jí otázka. Otevřete dialog a platforma rozpozná jiné místnosti, které se už ptají na totéž, jakkoli odlišně to formulují, a spojí je do jedné deliberace. Jejich skupiny se stanou skupinami stejné otázky a tvrzení se pohybují mezi všemi z nich.

Pár nápadů cestuje; lidé ne

Stejné tvrzení napsané ve dvou skupinách se počítá jako jedno tvrzení, které vznesly dvě skupiny. Právě tahle jediná volba dělá velký rozsah spočitatelným: bez ní je tvrzení ve čtyřiceti místnostech čtyřicet položek a nedá se spočítat vůbec nic. Mezi místnostmi cestuje pár karet — poté, co místnost dokončí sběr, a dřív, než začne upřesňovat, takže nic nepřijde, dokud lidé ještě přemýšlejí sami za sebe. Cestuje jen několik vybraných, zvolených tak, aby byly rozmanité, takže nástěnka zůstává nástěnkou bez ohledu na počet místností. Přicházejí s upřesněním svého autora jako běžné karty a posuzují se jako kterékoli jiné. Soukromá místnost o to může požádat jen jedním směrem: karty z uvedených místností k její otázce na její nástěnky dál přicházejí a nic z jejího nevychází ven.

Jak se ze dvou formulací stane jedno tvrzení

Počítat skupiny má smysl jen tehdy, když poznáte, že dvě z nich řekly totéž jinými slovy. Platforma najde pravděpodobné dvojice a předloží je lidem, kteří je napsali. Sama nikdy nic nesloučí: dva členové se musí shodnout, že dvě formulace jsou jedno tvrzení, a kterýkoli z nich to může vzít zpět.

Ta nesouměrnost je záměrná. Chybné sloučení je drahá chyba — připojte tvrzení k oblíbenému a zdědí jeho podporu —, kdežto zmeškané sloučení stojí jen trochu efektivity, protože tvrzení pak cestuje jako dvě položky místo jedné. Tvrzení, která si odporují nebo jedno druhé obrací, se nikdy nenabídnou jako totéž tvrzení, ať vypadají jakkoli podobně.

Mapy všech skupin se stanou jednou mapou

Každá skupina strukturuje nástěnku, o které skutečně jednala, a vytvoří vlastní mapu. Tyto mapy se pak spojí: stejné tvrzení je jeden uzel, každá vazba nese údaj, kolik skupin ji nezávisle potvrdilo, zpětnovazební smyčky se slijí do jediných hlubokých příčin a kořeny se odečtou ze sloučeného grafu. Kde skupiny jedné místnosti potvrdily opačné věci, rozpor se zveřejní jako konflikt a předá se, jako každá patová situace, dvěma jiným skupinám, které se musí shodnout. Napříč místnostmi platí zjištění každé místnosti a vazba ukazuje, kolik z místností, které ji posuzovaly, ji našlo: příčina může platit na jednom místě a na jiném ne. Nic se nezprůměruje.

Kolektivní inteligence v každé místnosti, roj napříč nimi

Každá místnost je sama o sobě kolektivní inteligencí: lidé, kteří společně upřesňují, diskutují a posuzují. Její myšlení je rozprostřené mezi její lidi, nástěnku a mapu, čemu výzkumníci říkají distribuovaná kognice. Mezi místnostmi platforma přidává roj. V rojích, které lidé znají z přírody a ze softwaru, každý člen sleduje stopu, kterou zanechali ostatní: mravenci posilují cestu, kterou šlo nejvíc mravenců, a v živém lidském roji každý sleduje, kam skupina táhne. Tak se roj sbíhá, a tak se také stádně chová dav. Tady se místnosti navzájem nenásledují. Místnost píše dřív, než cokoli dorazí, posuzuje své dvojice, aniž by viděla, jak je posoudily jiné místnosti, a jedna organizace se počítá jako jeden hlas, ať otevře místností kolik chce. Když tedy mnoho místností potvrdí stejnou vazbu, našly ji každá zvlášť a ten počet něco znamená. Shoda je důkazem jen do té míry, do jaké byly zdroje nezávislé, a právě to říká sociální epistemologie o svědectví. Roj je ve struktuře: žádná místnost nedrží celý problém, karet, které cestují, je málo a jsou vybrané tak, aby byly rozmanité, a mapa, která vznikne, obsahuje vazby, které by žádná místnost sama nakreslit nemohla.